Navšivte Ötztalské Alpy

Prodírat se zasněženými vrcholky rakouských hor je v létě příjemnou změnou. Vydali jsme se do míst, kde před pěti tisíci lety bojoval o svůj život muž, který způsobil naprostou senzaci v archeologii. 

Ötztalské Alpy se rozkládají se převážně na rakouském území, ale přibližně jednou třetinou své rozlohy zasahují i do Itálie. Svahy pokrývá velké množství ledovců s úctyhodnou rozlohou 350 km2, které Ötztalské Alpy řadí k nejmohutněji zaledněným pohořím Východních Alp. Najdeme zde celkem 130 vrcholů, které přesahují magickou hranici 3000 m.

Vypravili jsme se k pomezí Rakouska a Itálie, na unikátní horské svahy a ledovcové oblasti, které před dvaceti lety vydaly tělo i tajemství Ötziho, muže z ledu.

Pot, sněhová vánice a horké slunce

Do Söldenu přijíždíme kolem půl desáté. Bezkonkurenční výhodou zdejších parkovišť je absence parkovacích poplatků a vynikající dopravní obslužnost regionu s pravidelnými autobusovými linkami, které zajíždějí do výše položených vesnic a údolí.

Výchozím bodem treku jsme zvolili horské letovisko Vent v nadmořské výšce asi 1900 m n.m. Cesta k monumentální chatě Martin Bush Hütte je pohodlná a široká, ale je chladno a trápí nás dešťové přeháňky.

Nakonec zahajujeme stoupání k výše položené chatě Similian Hütte. Po čtvrté hodině odpolední ale začíná silně sněžit a foukat nepříjemný nárazový vítr. Situace se nemění ani v noci a dopoledne následujícího dne. Nestačíme žasnout. Před chatou leží minimálně 20 až 30 cm čerstvého sněhu a v návějích je víc než metr. A stále hustě sněží a vítr se ne a ne utišit.

Plánovali jsme cestu na vrchol Similaunu a pak k památníku Ötzi pod Fineil Spitze. A pokračovat dále k Hochjoch Hospitz. Ale musíme sestoupit stejnou cestou a naše plány doznávají značných trhlin. Nejenže Similaun a Fineil Sp. zůstanou tento rok nepokořeny, ale i místo nálezu legendárního muže z ledu si budeme muset prohlédnout jindy.

Mumie, která změnila svět

Hory ukrývají mnohá tajemství. Když v druhé polovině září roku 1991 obletěla svět zpráva o nálezu mužské mumie pocházejícího z doby bronzové, fantazie čtenářů novinových sloupků pracovala naplno. Život v Ötztalských Alpách najednou na krátký čas začal běžet rychleji.

Tělo našli 19. září 1991 manželé Simonovi západně od vrcholu Similaun ve výšce 3 606 m na hlavním alpském hřebeni v místech kudy prochází italsko-rakouská hranice.

Po prvním ohledání se domnívali, že to je zmrzlý horolezec a proto kontaktovali horskou službu. Teprve po odborném prozkoumání v Innsbrucku se potvrdila, že je to jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů na světě.

Ötzi, jak byla mumie pojmenována, byl v ledu zakonzervován přibližně 5 300 let, jsou to pozůstatky muže, který zemřel ve věku přibližně 30 až 40 let. Vedou se spekulace o tom, proč se vydal do těchto nehostinných končin. Teprve v roce 2003 byla publikována zpráva vypovídající o zákeřné vraždě a zastřelení zezadu. O svůj život pravděpodobně bojoval s dalšími čtyřmi lidmi.

Tuto domněnku potvrzuje rozbor DNA krve, která ulpěla na jeho zbraních nalezených u těla. Rozbor Ötziho DNA ukázal ještě na jednu pozoruhodnost. Jeho genetická informace se liší od všech známých variant DNA, které se vyskytují v současné populaci. Nabízí se tedy otázka. Byl legendární muž z ledu neplodný?

Nech sa páči

Tolik o mumii. My ale pomalu sestupujeme a opocené brýle nám v červencové sněhové vánici namrzají zevnitř. Jsme trochu zklamaní, ale odpoledne si užijeme skvělou koulovačku na terase chaty Martin Bush, kde stolky a lavičky pokrývá více než 30 cm čerstvého sněhu.

Druhý den se probouzíme do nádherného a sluncem prozářeného dne. Po vánici zůstal jen jiskřivý sníh, obloha je bez mráčku. Ohříváme předvařený čaj a začínáme sestupovat do Ventu.

Sníh je po noci zmrzlý a jde se skvěle. Předpověď na další dny není vůbec špatná a tak z Ventu pokračujeme kolem hotelu Rofen na chatu Hochjoch Hospitz. Cesta v závěrečné fázi stoupá po uzounké, místy exponované a lany zajištěné stezce nad divoce zaříznutým a hlubokým kaňonem.

Na chatě si objednáváme večeři a jak tak sedíme u stolu a probíráme zážitky z posledních dvou dnů, přisedá k nám servírka a místo němčiny z jejích úst zazní uchu lahodící slovenština. Probíráme život, podmínky v horách a tak nějak se tu začínáme cítit jako doma.

Polévka byla skvělá, a když vracíme prázdné misky, nestačíme věřit vlastním očím. "Nech sa páči!" a na stole před námi leží talíř s kopcem brambor a dva kuřecí řízky s oblohou. Vracím prázdný talíř a mám dost. "No, počkaj", reaguje servírka, "ještě donesu desert." A za chvíli už mám před sebou talíř s palačinkou plněnou zmrzlinou a šlehačkou.

Romantika o samotě

Bradenburger Hause, nejvýše položená chata v Ötztalských Alpách, je na skalním ostrohu nad ledovcem Kesselwandferner pod vrcholem Dahmain Spitze (3 401 m). Cesta k chatě je vyšlapaná a člověk by snadno podlehl iluzi, že je to cesta bez rizika.

Přesto a nebo snad právě proto je dobré pamatovat na pravidla bezpečného pohybu v ledovcovém terénu. Nad chatou se už vypíná snadno dosažitelný 3 401 m vysoký vrchol Dahmain Spitze.

Kopec je zajímavý hlavně ideální polohou pro pozorování západu slunce a neopakovatelným kruhovým rozhledem. Plán romantické procházky a pozorování západu slunce ale opouštíme velmi rychle.

Společně s námi totiž přišla na chatu asi dvacetičlenná skupina vedená horskými vůdci. Rádi bychom si alespoň na chvíli užili samoty a tak dáváme přednost odpolednímu, asi třicetiminutovému výstupu na vrchol a nádherným kruhovým rozhledům na skalnaté vrcholy a třpytivě lesklá ledovcová pole pod námi.

Ostatně svahy hor ozářené zapadajícím sluncem, je možné pohodlně pozorovat i z terasy chaty, která slavila den před naším příchodem 100 let od svého prvního otevření. Je to i nejstarší chata v Ötztalských Alpách a snad právě proto tam nejsou sprchy ani tekoucí teplá voda.

Minuta musí stačit

Od Brandeburger Hause pokračujeme přes ledovce, morény, rozkvetlé alpské louky kolem Vernagt Hütte na největší, nejluxusnější a tady turisty nejnavštěvovanější chatu oblasti, na Breslauer Hütte pod druhým nejvyšším vrcholem Rakouska.

Všude je spousta lidí a všeobecně příjemná rodinná atmosféra předchozích chat, kam přicházeli jen skalní vysokohorští turisté a horolezci je ta tam. Na chatě právě probíhala rekonstrukce sociálních zařízení. Naprosto nejšílenější byly sprchy s poplatkem 4 eura.

Vrchol nejvyšší

Královnou zdejších hor je trojvrchol zvaný Wildspitze, která vrcholí v oblačné výšce 3 770 m n.m. Je nejen nejvyšším vrcholem pohoří, ale po Grossglockneru i druhou nejvyšší horou Rakouska. Předpověď počasí je vynikající. Vstáváme před pátou hodinou ranní a po vydatné snídani zahajujeme výstup na vysněný vrchol.

Cesta není příliš složitá. Příjemně stoupá přes kamení a sněhová pole na ledovec pod sedlo Mitterkar Joch. Před prudkým stoupáním oblékáme sedáky a obouváme mačky. Vlastní stoupání do sedla Mittekar Joch skýtá asi největších technických obtíží z celé cesty k vrcholu. Sklon svahu vysněženého kuloáru dosahuje místy až 45°.

Vpravo je po skalkách natažené ocelové lano. Sníh je ale po ránu zmrzlý a tak se stoupá skvěle. Další cesta podchází několik vrcholů v hřebeni vedoucím k Wildspitze a přes několik trhlin začíná stoupat k vrcholovému kříži. Posledních asi 20 nebo 30 metrů je potřeba lézt po skalkách nepříliš vysoké obtížnosti.

Výhled je naprosto úchvatný. Kdo by ale hledal samotu nebetyčných hor, má jednoduše smůlu. O místo v závětří se dělíme s dalšími skoro třiceti lezci. K chatě se vracíme stejnou cestou.

Závěr

Ötztalské Alpy jsou nádherné a poskytují nepřeberné možnosti aktivního trávení volného času. Snad největší výhodou velmi atraktivního pohoří je jeho snadná dostupnost, promyšleně vybudovaná infrastruktura a dostatek horských chat a ubytoven které poskytují pohodlné ubytování i chutného stravování.

Není bezpodmínečně nutné zdolávat zaledněné vrcholy a hnát se za sportovním výkonem. Na své si jistě přijdou jak cyklisté, vysokohorští turisté, tak i milovníci památek a rodiny s dětmi. Stačí jen mít oči otevřené a chvíli hledat.

Autor: David Hainall, www.fototoulky.net